Life is Strange

Dostávám se na poměrně tenký led – a to hned ze dvou pohledů. Hodlám Vám jako člověk, který pořádně hrál jen v mládí všechny ty úžasné hry, které nikdo nenahradí, radit, jakou aktuální hru byste si měli zahrát. A taky se hodlám zaměřit na její soundtrack. Jak jste viděli v některých částech mé padesátky, hudbě moc nedávám, nerozumím jí a je to pro mě spíše citová a intuitivní záležitost. Totálně laická. Ale myslím, že zrovna Life is Strange si zaslouží vyzdvihnout. Protože dostal i ne-hráče! Člověka, který nemá čas ani dívat se na filmy. Přesně takový člověk seděl už u tří epizod a věnoval té hře spoustu životního prostoru, který mu teď chybí. A ještě to udělá dvakrát.

Max

Life is Strange je, omluvte mou neerudovanost v herní terminologii, interaktivní hra, kde Vaše rozhodnutí ovlivňují scénář (měla by). Má pět epizod, všechny by postupně měly vyjít (a stihnout to v roce 2015). Tvůrci se snaží mít mezi jednotlivými epizodami kolem dvou měsíců. Zatím jsou venku tři (Chrysalis, Out of Time, Chaos Theory).

Ve hře sledujeme kroky Maxine, která preferuje oslovení Max. Vrátila se do rodného města, aby mohla studovat fotografii u pana Jeffersona. Jede po ní jeden geek, šikanuje ji parta holek z místního Vortex klubu, pan Jefferson je vlastně šovinista (ale cituje Hamleta!). Společnost je rozdělena na ty divné (často oběti šikany) a na high class. Max je čerstvých osmnáct, ale obecně mám pocit, že většina těch postav se nechová na osmnáct, ale tak na patnáct. Tomu odpovídají volby, chování a přátelství (až do smrti). Není to překážkou hry, jen to musíte přijmout jako výchozí bod.

Ale v čem by hra o teenage holce mohla být zajímavá? Obohacující? Kdo by se dobrovolně chtěl vrátit do doby dospívání? Max zjistí, že umí manipulovat s časem. Přijde na to díky záchraně modrovlasé dívky, z níž se vyklube Maxina nejlepší kamarádka z dětství Chloe.

Max a Chloe

Hlavní linky příběhu jsou dvě – Maxino vnímání života, focení a přátelství, která si pěstuje (primárně s Chloe). Druhá linka je hledání Rachel Ambers, kterou 6 měsíců ve škole pohřešují. Postupem času se příběh polarizuje a zaměřuje více na postavu samotné Chloe, rebelky (bez příčiny?). Můžeme také epizodu od epizody zaznamenat sílící ekologické narážky v příběhu. Něco se totiž děje s celým městečkem, s celou planetou – umírají zvířata, záhadně sněží, jsou zatmění Slunce…

Mrtvá ryba na neobvyklém místě

Hra samotná je spíše interaktivním filmem. Občas něco hledáte, musíte si zapamatovat sekvence činností, které jdou po sobě, ale většinu času se rozhodujete, co máte udělat a pak se díváte na filmovou sekvenci. Některá “rozhodnutí” musíte hledat – na konci se Vám ukáže tabulka, jak jste se v které situaci zachovali… Musím říct, že občas mi některá situace úplně unikne. A podle reakcí YT gamerů nejen mně.

Zpracování hry je kouzelné a plně koresponduje s vybranou hudbou. Proto Vás nenudí sledovat příběhové pasáže. Proto Vám nevadí u toho počítače sedět a jen se dívat. Vybraní interpreti jsou hodně indie. Můžete naleznout klasické Alt-J, také Syda Matterse, Anguse a Julii Stone, Jose Gonzalese… I samotná instrumentální hudba se plně nese ve zvolené atmosféře, stylu grafiky a příběhu. Hudební vkus o nás vypovídá hodně, což se může aplikovat i na Max a punkovou Chloe. Jak jsem říkala, příběh je fokalizován hlavně Max, proto je logické, že jsme konfrontováni s jejím hudebním výběrem. Ukazuje nám, že nejen focení, ale i hudba je pro ni důležitou součástí života. Jako u každého teenagera.

Písní jsem se snažila vybrat co nejméně, stejně se to nepovedlo. Tak snad Vás osloví i bez hry. Nebo Vás navnadí zahrát si ji. Také bych ráda podotkla, že obvykle poslouchám jiný typ hudby, takže možná objevuju Ameriku. Ale ani čtenář, který takovou hudbu nevyhledává, nemusí být zklamán.

Užijte dne!

Hudba a pocity

Všichni to znáte, většinou jsou to songy o lásce. Rozejdete se, každá písnička je o Vás. Zamilujete se, každá písnička je o Vás. To není ten moment, o kterém mluvím.

Mluvím teď o tom životním pocitu, kdy se Vám nic nedaří a ve Vás vře naštvání. Nesnášíte všechny, nesnášíte všechno. Je jedno, jestli je pondělí nebo pátek. Všechno je na nic (a to jsem mírná, většinou se to vyjadřuje jadrně a vulgárně).

Každý to zná (a pokud jste tak sluníčkoví, že ne, tak mazejte na nějaký web o pozitivních čakrách). Každý má někdy den blbec. Každý občas svou zlobu spolkne a mlčí. Přehlíží věci, které mu vadí.

A pak se to vrátí i s úroky.

A k tomu jsou výborné kapely, které o takových věcech zpívají, protože je to denní chleba. Mluví o tom otevřeně. Je důležité chápat, že i naštvanost je pocit, který je třeba ventilovat, nejen láska a vzájemné přátelství.

Jednou jsem byla fakt naštvaná. Hodně. Celý svět byl špatně. A tak jsem vyrazila na jednu osvědčenou kapelu… A pak můžete v klidu fungovat. Než se to samozřejmě znovu nahromadí.

Takže Vám přináším pár tipů.

Pokud jste spíše na českou hudbu, Cocotte Minute jsou jasná volba.

Bohužel teď nekoncertují. Už dva roky. A na mě je to znát. Ale zase začnou, říjen to jistí a už se těším. Pokud by někdo chtěl, aby koncertovali, můžete jim přispět na HitHitu. Nedržte se jen mnou vybrané písni. Naštvání se v jisté míře projevuje ve většině jejich písní. Tato je taková emblematická, už dle názvu…

A pokud holdujete zahraniční hudbě, určitě byste neměli minout Limp Bizkit Rage Against the Machine. Z obou skupin hněv úplně čiší.

Just one of those days…

A můžete hádat, kdo nám tu ještě chybí. Ano, Rob Zombie. Kdo by to byl čekal. Tady to není o textech. Tady je to vyloženě o tom pocitu. Třeba to budete 242interpretovat jinak. Ale to je v pohodě, klidně se můžeme přít v komentářích.

A co je pro Vás ta správně naštvaná hudba?

Překvapivě chytlavé covery I.

Znáte to, nějaká píseň Vás nebaví, ohrála se Vám… Nebo ji naopak milujete a myslíte, že nemůže být nic lepšího. A pak Vás překvapí.

Ne, že bych neměla ráda Adel, ale ženský zpěv moc nevyhledávám… A Chester je slabina z mládí každého z devadesátek (zdravím Sabrinu Nataliu alias Chestru).

 

Léto bez summer hitů je pro mě samozřejmost. Toto je jeden z toho málo, co ke mně pronikl. A tato verze je uhrančivá. Nejvíc mě baví reakce poroty. Fakt je to kouzelné. A pár písní od Daft Punk je zásadových. A tato je jedna z nich.

 

Pentatonix doporučuju (už proto, že mají basový hlas!). Jsou milí a šlape jim to spolu. A dělají Daft Punk, viz výše 🙂

 

Pro basové hlasy mám asi fakt slabost 🙂

 

Hezký den.

A taky něco k tomu, co Vás všechny zajímá.

A to jsou mé názvy. Dřív jsem měla hodně nerozluštitelný název stránky, ale teď… Na to kašlu. Snažila jsem se nahodit si wordpress na stranách původních, bezvýsledně, házelo mi to pořád chyby. Nejsem ajťák. Nemám na to čas 🙂 Tak se věnuji svému životu, snažím se být ještě víc produktivní, než jsem.

Ale někdy Vás to dožene. Všechno. Tak jsem začala psát…

A název? Všechno je vždycky špatně. Pesimista ve mně to potvrzuje.

A už jen doufám, že to začne ladit konečně!

Znáte ten pocit, kdy už víte, kdo všechno Vám čte blog, proč tedy nemůžete psát o tom a tamto, co všechno musíte kamuflovat… A jakouže přezdívku jsem dala tomu známému? Ale, to je jedno, stejně o něm moc často nepíšu… Tak i přes to, že toto je relativně anonymní, pořád mám jisté bloky. Budu se z nich muset vypsat.

Občas něco krásného skončí…

A pak začne něco dalšího. Nového. Krásnějšího.

Obecně mám problém s hudbou, moc ji neposlouchám. Nezvládnu se při ní příliš soustředit, tančím si, zpívám si, pískám… A soustředit se potřebuju.

Tak jsem si časem tak nějak odvykla. Když se podívám na své last.fm, tak nad 500 poslechů mám 11 umělců, z čehož stále poslouchám 5. Ale teď se sem dere další.

V červnu jsem se dostala na Aerodrome 1/2. Vůbec jsem tam nechtěla, ale tak nějak se mi to sešlo, že jsem díky Skull měla jet na report. Nakonec to tak i odešlo… Ale já se chytla a byla konečně zapálená do něčeho jiného než školy, jógy a spaní… Tak jsem sehnala lupen a jela.

A před tím jsem si poslechla, co mě čeká. Limp Bizkit, člověk zná pár songů, ale Rob Zombie? Hrubě se mi nelíbil. Teď vím, jak hluboce se člověk může v jedné větě mýlit.

A je to super! Zase něco… Po Kill it Kid je to za poslední rok a půl druhý interpret, to je dobrá bilance. Nepříliš obvyklá 🙂

Tak snad mi to s nimi ještě chvilku vydrží…

Kromě hudby jsem se vrhla i na jeho filmy. A je to vegetarián se zálibou v horror rocku. Nice 🙂