Negativní vibrace

Dáme si zase jeden z těch osobních výkřiků do tmy.

Pokud přijmeme fakt, že lidé se opravdu dělí na optimisty a pesimisty, tak není úplně obtížné se zařadit. Já samozřejmě vím, ve které skupině jsem. A taky vím, že v té sklenici není nic a všichni umřeme.

Tak proč mají lidé tendence mi říkat, že jsem taková? Pokud jim to vadí, nemusí se se mnou bavit. Na internetu existuje milion hype stránek a motivačních obrázků na Instagramu, jak se zbavit lidí, kteří vnáší negativní energii do vaší karmy (jednoduše. Nestýkejte se s nimi). Tak to udělejte a nemručte na nás mrzouty.

Nevybrali jsme si to. Tak jako si sluníčkoví lidé nevybrali, že jsou sluníčkoví. Když je někdo komplikovaný, prostě se nerozhodne, že už nebude. Máte to v sobě. Můžete proti tomu bojovat a snažit se to změnit, ale ve výsledku vás to jen vyčerpá.

Ale to samé se děje, když vám všichni opakují, jak bručíte, jste nepříjemní a jenom si skuhráte. Ok. Tak je možná na čase zeptat se, jaký je skutečný důvod toho mručení a negativních emocí, které nás provázejí. Protože i my máme dobré dny, kdy sluníčko svítí i pro nás (na rozdíl od optimistů však víme, že přestane). A stěžovat si na to, že si stěžujeme, aniž by se někdo jen dotkl toho proč… Je začarovaný kruh.

Vé řekl, že je předurčen k tomu být věčně nespokojený. Jsem v tom s ním. Aspoň díky němu vím, že se nemám za co stydět a že v tom s mou drahou M (tedy osobou, která mi dala život a nejvíc mě ovlivnila) nejsme samy.

Můžete si o pozitivních lidech pustit píseň XB. Snad Vám vykouzlí úsměv na rtech.

Herní nostalgie B – HOMAM

V sérii herních nostalgií různých hráčů se dostáváme dál. Po článku generála Majkla nám přichází článek generála Bé.

HOMAM – Heroes of Might and Magic, to je přesně to, co si vybavím jako hru mého dětství. Také je to vstup do světa počítačových her. A nejen mého… Začalo to jednoho krásného dne, kdy jsme se všichni nahrnuli k Ochumům, protože měla počítač, na kterém šlo hrát něco víc něž had a Solitaire… Přesněji to byla hra Heroes 2.

A to je ten bod, kdy se zjevil generál B. Ze začátku jen tak pokukoval a nevyjadřoval se (protože nás bylo asi deset na jednu hru a nikdo z nás moc neuměl anglicky… Motivace se ji naučit, žeano), ale posléze, když jsme pak s Addou likvidovali všechny bestie v okolí a zdárně si navyšovali armádu a čekali na další týden v následujícím kousku z této série, se projevoval o to více. Samozřejmě to primárně bylo o tom jezdit s koněm po zemi, objevovat a získávat co nejvíc surovin, ale tento základ se pak projevil v ostatních hrách (nejvíce v Disciples 2: Dark Prophercy, o které také v budoucnu uvidíte pár slov).

Naštěstí jsme to a Addou měli jasně rozdělené – já jsem byla ta odvrácená strana měsíce, on ta světlá. Já jsem potřebovala destruovat, on zachraňovat. Tak jsme se nikdy nehádali o to, který hrad patří komu. Ve třetím díle navíc vývojáři zapracovali na rovnoměrném rozvržení sil mezi hrady (rozuměj – už nebylo jasné, že ten, kdo hraje za Warlordy, vyhraje), takže jsme si mohli vybrat podle gusta. Později se k nám přidal Vé, který byl naštěstí vytrénovaný z Warcraftu3 a automaticky hrál za nemrtvé… Ideální kombinace.

Protože jsem od přírody soutěživý typ a hrozně ráda vyhrávám (a nesnesu porážku… Ano, to je ten hlavní důvod), vytyčili jsme si “zóny vlivu”, ve kterých jsme si mohli zabít, co jsme chtěli. A byli jsme mírumilovnými spojenci (na co největší mapě, aby ta zábava vydržela, Disciples DP pak upravil i to, že se člověk mohl stát spojencem někoho jiného, pokud to nebylo v rozporu s předem vymyšleným scénářem).

Nakonec, při Heroes 3 Complete, jsem se naučila hrát i za elementálský hrad. Bylo to jako hrát za jednorožce, no neberte to.

Což ale nemění nic na tom, že jsem hrála i za jiné hrady. Ze třetího dílu mám v každém městě oblíbené minimálně dva hrdiny, které jsem až autisticky vyžadovala. Některé věci se nezměnily.

Čtvrtý díl přinesl mnohé změny, které již předznamenávaly ten pověstný twist pětky, která z HoMaMu udělala rychlejší a dynamičtější hru… Hrála jsem ji chvíli a vypnula. Jsem spíš oldschoolový hráč, nerada si zvykám na novinky.

Čtverka pro mnoho hráčů byla velkým oříškem, ale připravila je na ten skok do temnoty. Podle mě hratelnost neztratila, chaos byl skvělým hradem, noční můry byly ještě lepší než jednorožci. Problém asi byl v tom, že určité typy hráčů jsou zvyklé buď na osudovost trojky, nebo na přímočarost a akčnost pětky. Čtverka byla přesně mezi, takže mohla vyhovovat jen lidem, co se nemůžou rozhodnout a umřou mezi dvěma hromadami. Takže já a Vé (i když by to teď asi nepřiznal). Jen mě moc nebavily ostatní hrady, bohužel.

Pokud jste taky hráli, můžete se nám svěřit do komentářů, který Heroes Vám přišel nejlepší a za který hrad jste hráli. Brzy na počtenou!