Popel na hlavě

Jak jste si jistě všimli, všichni jsme si dali studijní pauzu (mluvím o svém madafaka gengu, tedy Sim ze Swině swinuté, Vé z Rozporupln. A generál Majkl to už dávno zabalil, ale ten má spíš pauzu od studování než naopak). Jistě by Vás potěšilo, kdybych napsala, že nyní to bude pravidelnější. No, upřímně, nic neslibuji. Teď nebudou jen studijní pauzy, ale i pracovní. Znáte to.

Musím přiznat, že reading challenge jsem hrubě podcenila. Přečetla jsem minulý rok 100 knih, takže teoreticky jsem ji splnila (určitě bych tam našla to, co jsem měla přečíst). Vtip je v tom, že začíná nová reading challenge. A teď je otázka, dodělám-li tu starou, nebo se rovnou vrhnu na novou. Nebo to budu lepit dohromady. Uvidíme.

Když to půjde dobře, můžete se těšit na další guest posty. Možná nějaké kulturní záležitosti. Pokusím se.

A pokud Vás to zajímá, #roadtoMgr dopadlo dobře, takže studijní pauza stála za to. Teď si z toho sice lížu rány, bolí mě na plicích, hlava, hrůza a děs, ale i tak. Vydržte.

A stay tuned, samozřejmě.

Negativní vibrace

Dáme si zase jeden z těch osobních výkřiků do tmy.

Pokud přijmeme fakt, že lidé se opravdu dělí na optimisty a pesimisty, tak není úplně obtížné se zařadit. Já samozřejmě vím, ve které skupině jsem. A taky vím, že v té sklenici není nic a všichni umřeme.

Tak proč mají lidé tendence mi říkat, že jsem taková? Pokud jim to vadí, nemusí se se mnou bavit. Na internetu existuje milion hype stránek a motivačních obrázků na Instagramu, jak se zbavit lidí, kteří vnáší negativní energii do vaší karmy (jednoduše. Nestýkejte se s nimi). Tak to udělejte a nemručte na nás mrzouty.

Nevybrali jsme si to. Tak jako si sluníčkoví lidé nevybrali, že jsou sluníčkoví. Když je někdo komplikovaný, prostě se nerozhodne, že už nebude. Máte to v sobě. Můžete proti tomu bojovat a snažit se to změnit, ale ve výsledku vás to jen vyčerpá.

Ale to samé se děje, když vám všichni opakují, jak bručíte, jste nepříjemní a jenom si skuhráte. Ok. Tak je možná na čase zeptat se, jaký je skutečný důvod toho mručení a negativních emocí, které nás provázejí. Protože i my máme dobré dny, kdy sluníčko svítí i pro nás (na rozdíl od optimistů však víme, že přestane). A stěžovat si na to, že si stěžujeme, aniž by se někdo jen dotkl toho proč… Je začarovaný kruh.

řekl, že je předurčen k tomu být věčně nespokojený. Jsem v tom s ním. Aspoň díky němu vím, že se nemám za co stydět a že v tom s mou drahou M (tedy osobou, která mi dala život a nejvíc mě ovlivnila) nejsme samy.

Můžete si o pozitivních lidech pustit píseň XB. Snad Vám vykouzlí úsměv na rtech.

Herní nostalgie B – HOMAM

V sérii herních nostalgií různých hráčů se dostáváme dál. Po článku generála Majkla nám přichází článek generála Bé.

HOMAM – Heroes of Might and Magic, to je přesně to, co si vybavím jako hru mého dětství. Také je to vstup do světa počítačových her. A nejen mého… Začalo to jednoho krásného dne, kdy jsme se všichni nahrnuli k Ochumům, protože měla počítač, na kterém šlo hrát něco víc něž had a Solitaire… Přesněji to byla hra Heroes 2.

A to je ten bod, kdy se zjevil generál B. Ze začátku jen tak pokukoval a nevyjadřoval se (protože nás bylo asi deset na jednu hru a nikdo z nás moc neuměl anglicky… Motivace se ji naučit, žeano), ale posléze, když jsme pak s Addou likvidovali všechny bestie v okolí a zdárně si navyšovali armádu a čekali na další týden v následujícím kousku z této série, se projevoval o to více. Samozřejmě to primárně bylo o tom jezdit s koněm po zemi, objevovat a získávat co nejvíc surovin, ale tento základ se pak projevil v ostatních hrách (nejvíce v Disciples 2: Dark Prophercy, o které také v budoucnu uvidíte pár slov).

Naštěstí jsme to a Addou měli jasně rozdělené – já jsem byla ta odvrácená strana měsíce, on ta světlá. Já jsem potřebovala destruovat, on zachraňovat. Tak jsme se nikdy nehádali o to, který hrad patří komu. Ve třetím díle navíc vývojáři zapracovali na rovnoměrném rozvržení sil mezi hrady (rozuměj – už nebylo jasné, že ten, kdo hraje za Warlordy, vyhraje), takže jsme si mohli vybrat podle gusta. Později se k nám přidal Vé, který byl naštěstí vytrénovaný z Warcraftu3 a automaticky hrál za nemrtvé… Ideální kombinace.

Protože jsem od přírody soutěživý typ a hrozně ráda vyhrávám (a nesnesu porážku… Ano, to je ten hlavní důvod), vytyčili jsme si “zóny vlivu”, ve kterých jsme si mohli zabít, co jsme chtěli. A byli jsme mírumilovnými spojenci (na co největší mapě, aby ta zábava vydržela, Disciples DP pak upravil i to, že se člověk mohl stát spojencem někoho jiného, pokud to nebylo v rozporu s předem vymyšleným scénářem).

Nakonec, při Heroes 3 Complete, jsem se naučila hrát i za elementálský hrad. Bylo to jako hrát za jednorožce, no neberte to.

Což ale nemění nic na tom, že jsem hrála i za jiné hrady. Ze třetího dílu mám v každém městě oblíbené minimálně dva hrdiny, které jsem až autisticky vyžadovala. Některé věci se nezměnily.

Čtvrtý díl přinesl mnohé změny, které již předznamenávaly ten pověstný twist pětky, která z HoMaMu udělala rychlejší a dynamičtější hru… Hrála jsem ji chvíli a vypnula. Jsem spíš oldschoolový hráč, nerada si zvykám na novinky.

Čtverka pro mnoho hráčů byla velkým oříškem, ale připravila je na ten skok do temnoty. Podle mě hratelnost neztratila, chaos byl skvělým hradem, noční můry byly ještě lepší než jednorožci. Problém asi byl v tom, že určité typy hráčů jsou zvyklé buď na osudovost trojky, nebo na přímočarost a akčnost pětky. Čtverka byla přesně mezi, takže mohla vyhovovat jen lidem, co se nemůžou rozhodnout a umřou mezi dvěma hromadami. Takže já a Vé (i když by to teď asi nepřiznal). Jen mě moc nebavily ostatní hrady, bohužel.

Pokud jste taky hráli, můžete se nám svěřit do komentářů, který Heroes Vám přišel nejlepší a za který hrad jste hráli. Brzy na počtenou!

Herní nostalgie – kultovní soutěž 2/3

Pokračujeme v sérii o kultovní soutěži Becherovka Game, která byla u nás mladých velmi populární. Hry vycházely v letech 2000–2007 a my se nyní zaměříme na rok 2001.

V minulém článku jsme se podívali na Zázračný lék. Hned rok po něm vyhrál Zlatý kalich o Janu K. Lihovi, který cestuje po světě a šíří Becherovku. Na rozdíl od Zázračného léku je hra mnohem delší, výpravnější – celková doba na dohrání rozhodně není deset minut. Není dabovaná, její hudba může být občas celkem otravná, nicméně zabavit umí. Trik je v tom nebýt v jedné lokaci příliš dlouho. Hra je graficky svá, ale jiným způsobem než předchozí zmíněná. Od naivního zobrazení přechází k jistějším tahům, je plynulejší při hraní, a hlavně vypadá mnohem profesionálněji.

kalich_4

Jak jsem říkala, ve hře se střídají různé lokality, létáte po celém světě, všude šíříte alkohol… Většinou střídá nějaký populární v zemi. Jediný problém (nejen této hry) je, že musíte udělat věci v určitém pořadí, nesmíte na nic zapomenout… Jinak se nedostanete dál. Pamatuju si, že v Rusku jsem s tím tehdy měla problém, protože jsem zapomněla kliknout na nějakou blbost a nemohla jsem se dostat do továrny. Díky bohu za tehdejší Scorpions WinCheater, ve kterém byly, kromě mých oblíbených trapných vtipů, i návody.

Hra, přestože je o lobbingu alkoholu a vytlačování původních národních produktů, má moralistní podtón, který je občas podtrhnut, občas cynicky zesměšněn. Musím říct, že kladný vztah k Becherovce jsem si nevytvořila (ani po důkladné masáži těmito hrami), takže se přesvědčte sami, stojí-li tato hra za to pořád.

Další hrou, která se umístila na prvních pozicích, je Kóta 236. Příběh je jednoduchý – ocitáte se v těle malého mravence, který má za úkol přidat se ke své posádce a ochránit zázračný pramen – kótu 236. Musí se probojovávat hmyzem, který je mnohdy několikrát větší než on. Pamatuju si, že hra byla udělaná tak, že v mlze před vámi byly vidět černé tečky. Pokud jste šli dopředu, tečky vás vycítili a šli po vás. Bylo to velmi frustrující, zvlášť ti velcí a šťavnatí pavouci dávali mému dívčímu já zabrat. Zpětně přiznávám, že stále se opakující textura trávy nebyla úplně grafický orgasmus, ale hratelnosti to neubíralo. A lekačky, když vás někdo začal žrat zezadu! To se přece používá doteď!

kota

Když Vám není mezi 8 a 12 a máte nějaké zkušenosti se střílečkami, tak to asi nebude nějaká supertěžká hra, spíše monotónní střílečka. Na odreagování však poslouží skvěle. A zelená prý uklidňuje 🙂

Poslední hra, o které bych se zmínila, je Bechman. Ve své podstatě je to Pacman, jenž si vytvořil široký kult. Pokud si chcete zahrát jeho českoalkoholickou mutaci, směle do toho.

bechman_1

 

Tímto bychom pro dnešek uzavřeli náhled do historie, mějte hezký den.

B.

Nová závislost? Postcrossing.

Zdravím Vás.

I já sem po milionté objevila Ameriku. Té mojí vysněné se říká Postcrossing. Kdo neznáte, rychle pochopíte – jedná se o server, kde si lidé s láskou k pohlednicím a známkám posílají pohledy. Princip je jednoduchý. Za jeden poslaný pohled dostanete jiný. Náhodně od lidí z celého světa. Pokud od Vás někdo dostane pohled, je na něm kód. Díky tomu je jednoduché pohlednici zaregistrovat. Jakmile Váš pohled dorazí a je zaregistrován, ocitáte se v bance adres, které jsou náhodně generovány ostatním uživatelům. Kdy a od koho Vám dojde pohled je překvapením 🙂

IMG_20150915_125741
Česká postcrossingová známka!

Jediná restrikce, která platí, je, že máte limitovaný počet adres, které můžete vygenerovat. “Cestujících” pohlednic může být ze začátku jen 5, čím víc pohlednic pošlete, tím víc můžete mít cestujících. Pokud je to pro Vás problém a chcete posílat víc, můžete se domluvit na tzv. direct swaps – přímé výměně s určitým uživatelem, nicméně tyto pohledy se Vám nebudou započítávat do Vašich statistik. Zkusím ještě zjistit, není-li tam nějaká výjimka (protože bych toho využívala :)), ale obávám se, že nebude.

Před tím, než se do toho vrhnete se mnou, pár minusů:

1. Nezdá se to, ale leze to do peněz. Jedna známka do Evropy stojí 25 Kč, do světa 30 Kč. Cena pohledu od 3 Kč do… Nevím, jaký strop si nastavíte vy, ale já se snažím vlézt do 15 Kč.

2. Musíte znát základy angličtiny. Bez té se neobejdete. Nicméně nemusíte umět zas tak moc a nemusíte se bát chyb 🙂

3. Pokud chcete ulehčit druhým, je dobré napsat něco o sobě, případně navrhnout nějaká témata, o kterých ti druzí mohou psát. Občas se stane, že u postcrossera najdete jen jeho jméno a adresu – není to pro mě zase takový problém, ale když někdo napíše, co ho baví, je to pak hodnotnější a osobnější.

4. Možná se Vám stane, že Vám nebude plocha pohledu stačit, jak se rozepíšete. Možná se Vám stane, že nebudete vůbec tušit, co máte psát. Musíte si předem promyslet, co napíšete. Nezapomeňte, že každý má nějaký příběh. Je jedno, co s tím člověkem budete chtít sdílet – v případě nouze vždycky můžete nakreslit obrázek 🙂

5. Zabere to čas. Musíte koupit pohledy (nebo je vybírat a shánět podle toho, budete-li chtít vyhovět přání ostatních postcrosserů), musíte jít na poštu, sehnat známky, napsat text (já si ho předepisuju dopředu a většinou chvíli přemýšlím, co přesně napsat).

6. Když už nakonec všechno zvládnete a věnujete tomu péči, může se Vám stát, že Vám dojde pohled s nápisem “Happy postcrossing”.

7. Občas se Vám stane, že dostanete vygenerovaného člověka, se kterým nemáte vůbec nic společného. Což vždycky beru jako výzvu 🙂

Stále si myslím, že výhody převládají. Třeba Vám nakonec dojde ručně malovaný pohled od talentovaného postcrossera z Asie. Pokud si chcete procvičit angličtinu a udělat kamarády ve světě, můžete si dále dopisovat s lidmi, se kterými jste díky Postcrossingu došli do styku.

Uvidíme. Mně zatím žádný postcrossingový pohled nedošel. Už jsem poslala sedm pohlednic, čtyři jsou na cestě, osmou mám rozepsanou v hlavě. Byla jsem nadšená z toho, že v jednom týdnu můžu udělat radost člověku z USA, Hong Kongu, Ruska, Singapuru, Holandska a Německa. A každý den s nadějí v očích vybírám schránku 🙂 Jednou i na mě dojde!

Postcrosserská komunita v České republice je velká. V rámci Postcrossingu Češi a Moraváci poslali 631 344 pohledů a na stránce je zaregistrovaných přes dvanáct tisíc členů. Nejvíc členů mají Rusové (67 763) a první místo v počtu poslaných pohlednic drží Němci (4 183 831), údaje k 15.9. 2015, zdroj viz zde a den ode dne přibývají 🙂

Tak třeba se tam sejdeme.

B.

Herní nostalgie – kultovní soutěž 1/3

V letech 2000 až 2007 existovala soutěž, kterou sponzorovala Becherovka – byla pro mladé programátory her, které pak byly dostupné freeware. Jediné, co bylo ve hře přihlášené do soutěže nutné, bylo zapracovat nějak do příběhu Becherovku. My se nyní v nové sérii zaměříme na silné ročníky, první článek začneme vítězem prvního roku klání.

„Nepříliš vzdálená budoucnost… Lidstvo se ocitlo na vrcholu civilizačního procesu. Jednoho krásného dne se ale něco stalo. Podobno přemnoživším se lumíkům napochodovalo rozbujelé lidstvo vstříc jisté smrti pod hladinou vod, hnáno jakýmsi neznámým a neodbytným instinktem. Ti nemnozí, kteří se zachránili, se stali dědici bohatství určeného miliardám. Postupem času se stále více a více lidí stávalo obětí zvláštní epidemie. A pak, po dlouhých letech zmaru a skomírání, konečně nastal čas pro hrdinu…“

pepa

A tak přišel hrdina. A teď se přiznejte, kdo si ho pamatujete 🙂

Ano, je to Pepa Bechr, který zachraňuje svět. Ten je zaplaven pandemií žaludeční nervózy. A zachránit je může jen Zázračný lék (a není to hofmanovka). Pro lidi ve stejném věku z mého okolí to byla opravdu kulturní hra. Ještě několik let poté jsme se na akcích smáli „piksle plné nehtů“, „odešel sám a zapomenut – dobře mu tak“, „čubičku si vyudim, žrádla mám na tejden, samohyb je tvůj“. Ano, tato hra, ve které nic nemá kola, neovlivnila sice generace, ale nás jo. Tak proč o ní nepsat jako o kultu.

Čím to bylo? Samozřejmě – nízké nároky na hru způsobili, že jsme ji všichni rozjeli. Byla sice na svou dobu poněkud větší, takže stahování z internetu chvíli trvalo (o vytáčecím internetu viz papa Kordus) – to víte, asi 17 MB, ale stálo to za to. Hra je lehká, intuitivní a hlavně, což dříve nebylo, nadabovaná. A hlavně – geniální glosátor Pepa Bechr!

zrzky

A kult zrzek byl už tehdy dost silný 🙂 A všechno to dobře dopadlo. Pokud hře odpustíte docela brzký a naivní konec, je krásně hratelná doteď.

Pokud hru neznáte, nebo si jen chcete zavzpomínat na minulost, tady si ji můžete stáhnout – Zázračný lék.

B.

The Adventures of Mrs. Jesus

Ráda bych Vám představila knihu, která donutila matku autora, aby ho unfollowovala na Facebooku. Seznamte se s The Adventures of Mrs. Jesus (4/5) a s Mrs. Jesus samotnou.

IMG_20150807_210536

 

Ideální pro válení se na pláži. Je to taková jednohubka, která vznikla z webového komiksu (tudíž se dá jednoduše dohledat na internetu). Stejně takové letmé bude i seznámení s touto knihou. 

Asi Vás nepřekvapí, že medvěd se tam skutečně objeví. Jaké jsou tedy plusy? Určitě Vám poskytne zábavné vytrhnutí z každodenní reality. Pokud ale máte obdobné problémy jako Mrs. a Mr. Jesusovi, můžete se potěšit tím, že podobné situace se dají řešit opravdu absurdněji, než by Vás kdy napadlo.

Negativní stránky – ano, člověk, který bere náboženství až příliš vážně, tuto knihu opravdu neocení (díky tomuto paradoxu, že jsem byla při čtení obklopena až fanaticky věřícími, jsem si tuto knihu užila o dost více). Další minus vidím v tom, že kromě absurdních a surreálních situací občas kniha působí povrchně. Nutí ke zobecňování a stereotypizaci. Nic to nemění ale na tom, že např. pár vtipů o ovčí povaze věřících tam opravdu sedí jako… Inu, jako hřebíček na hlavičku, abychom vybrali z těch slušnějších.

Takže pokud máte rádi nekorektní humor, který zachází k absurdnu, ale není příliš neskousnutelný, rozhodně si dohledejte více.

Hezký den!

Co si přečíst od Stephena Kinga?

Kinga už nečtu, poslední věc, co se mi dostala do roky (Pod kopulí) jsem zahodila a skončila s tím. Recykluje se, navaluje to na sebe a většinově neví, kdy skončit. Ale přečetla jsem od něj celkem dost knih (kolem 35, možná i více), abych byla schopna vybrat nějaké tipy na čtení pro Vás.

King je výborný vypravěč, zvláště jeho povídky jsou skvěle vygradované (což se promítne i v následujícím seznamu), takže pokud někdo chce začít s horrorem, může u Kinga. Problém je, že to vždy končí stejně. Nemyslím tím narativně, ale v pocitu – většinově se vše vrátí do původního stavu, čisté zlo se odmlčí a tak nějak to vyšumí…

King využívá skvělé strategie – když ho čteme, tak máme pocit, že to je náš svět. Často používá písničky k navození atmosféry, předpovědi počasí, všech těch drobných reklam, které se v dané době vyskytují a které jsou tedy společné reálnému a fikčnímu světu. Pro Američany to musí být o to silnější, vzhledem k tomu, že to zasahuje přímo jejich reálie.

Následující seznam zobrazuje knihy, které mi nějak dlouhodoběji zůstaly v paměti. Dívala jsem se na hodnocení na Goodreads a nebyla z něj moc moudrá. Ale ke každému Vám napíšu, kolik jsem danému titulu dala.

Také bych ráda upozornila, že tento článek obsahuje spoilery.

IMG_20150703_233126

MLHA (5/5)

Mlha obsahuje kvalitní povídky, některé bych se nebála označit jako geniální. Vždycky jsem milovala povídky jedné takové malé knížečky, název byl v češtině tuším Hodina děsu (v angličtině Skeleton crew)… Dvě byly nejlepší – Nona a Úžina. Pamatuju si, že jsem si říkala, že v Úžině to pomalu ani není King. A tady se obě dvě sešly. Samozřejmě jsou zde i úžasné jiné povídky, např. Nezmar, Prám, Textový procesor bohů, včetně zfilmované Mlhy. Zajímavostí je, že filmová Mlha končí jinak, než ta knižní. Proto doporučuju zaměřit se na obě verze 🙂

NEZBYTNÉ VĚCI (5/5)

Pokud bych něco doporučila od Kinga, jsou to automaticky Needful things. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek od “mistra”. Zobrazení absolutizovaného zla, ďábla osobně, vypíchnutí toho, že každý má v sobě nějakou temnou stránku. Někoho by mohl odradit rozsah (640 stran – 3. vydání Beta-Dobrovský), ale i můj kamarád A., který je nečtenář, si ji dvakrát půjčoval a evidentně ji přečetl. Film podle knihy se jmenoval v češtině Obchodník s hrůzou, kde podle mě už název ukáže jasné směřování filmu. V knize nikde na začátku není napsáno, jak to bude. Plíživě to zjistíte. Je tam jenom krámek s nápisem Nezbytné věci…

ČTYŘI ROČNÍ DOBY (3/5)

Ano, čtenáři, i na Vás, co nemají horrory příliš v lásce, myslím. Můžete si přečíst Čtyři roční doby (Different Seasons). Už v anotaci knihy vidíme, že je to “King tak trošku jinak”. Pokud zmíním, že jedna z těchto novel byla předloha filmu Vykoupení z věznice Shawshank, tohoto času nejoblíbenější film na ČSFD, je Vám jasné, že se tu žádné strašení konat nebude. No, skoro. I na nás, horrorové nadšence, King myslel. Ty nestrašící jsou právě VykoupeníTělo Dýchací metoda. Druhá ze jmenovaných byla zfilmována pod názvem Stand by me, ukazuje nám příběh čtyř chlapců, kteří najdou mrtvolu. Příběh je ale spíše o tom, jak se vyrovnat s kamarádstvím, šikanou a jinými “radostmi” dětství a dospívání. Spoiler alertDýchací metoda mě moc neoslovila, mám pocit, že byla nejkratší a pojednávala o smrti těhotné ženy, jejíž tělo “dýchalo” i po smrti, aby její dítě přežilo. Konec spoilerové části. Nejlepší novelou je ale Nadaný žák. Asi Vás nepřekvapí, že i tento příběh byl zfilmován. Hlavní roli nacisty si zahrál skvělý Ian McKellen, takže pokud nejste fandové knih, určitě se podívejte aspoň na film.

ČTYŘI PO PŮLNOCI (4/5)

Z tohoto souboru novel bych Vám doporučila Tajemné okno do tajemné zahrady. Od první chvíle je to ten starý dobrý King, který ale nevybočuje z řady… Příběh by se zdál podobný Temné půli.  Až na konec. Ten je skvostný. Nevím tedy, do jaké míry oceňujete černý humor, ale do toho mého se King trefil. A nemusím zmiňovat, že ho nakonec zfilmovali s Johnny Deppem v hlavní roli, že? Ve filmové verzi mám podobný problém, jaký měl King s Kubrickovým Osvícením. Nicholson je blázen evidentně už od začátku. Tak tady je to podobně. Ale zase se jim to dobře hrálo.

DOLORES CLAIBORNEOVÁ (4/5), GERALDOVA HRA (4/5)

Máte rádi silné ženské hrdinky? Takové, které se nezaleknou a jdou dál, za hranice svých možností. Dolores Claiborneová je pozoruhodná primárně svou formou. Kniha je psaná z pozice Dolores. Slyšíme jen to, co Dolores říká, člověka to až nutí říci, že se jedná o monolog. Ten to ale není. Dolores odpovídá na otázky, které ale nejsou v textu zapsané. Film byl, jak jinak, zfilmován. Ve hlavní roli božská Kathy Bates (stejně jako v Misery, na tu se podívejte!).

Geraldova hra je kniha, při které mi bylo opravdu fyzicky nepříjemno. Je to také proto, že se hlavní hrdinka dostane do situace, které se sama bojím. Je zavřená, chycená v pasti… A nikdo jí nepomůže. Upřímně, už ani nevím, jak kniha dopadla… Její průběh a děj byl mnohem napínavější než samotný konec. Film se chystá.

Další tipy: Mrtvá zóna (ve filmu Christopher Walken), Osvícení (režie Kubrick), Misery, Running man, Černočerná tma, Beznaděj, Dlouhý pochod, Lisey a její příběh (výborná místy až nekingovská věc).

Jak jsem psala – King umí skvěle psát. I když příběh pokulhává, když se nepovede navázání vztahu s hlavním hrdinou, i když je to klišoidní, až to praští, pořád mu nemůžeme odpárat, že naraci ovládá dokonale. Proto, ať už přečtete cokoliv, nikdy to nebude úplně propadák.

Majklova herní nostalgie – Fallout 2

První článek ze série herních nostalgií Vám přináší Majkl. Jistě Vás naláká na to, abyste se u něj občas zastavili a přečetli si věci, co tady nenajdete 🙂

Začátek roku 2005, herní sucho způsobené absencí peněz na upgrade hardwaru mě nutí vybírat ze zásob již projetých her a covermountů herních časopisů. Šťastná náhoda mi nahrála do ruky čerstvé číslo časopisu SCORE a k němu přiložený Fallout 2 – hru, o které jsem slyšel skvělé věci (třeba to, že má na výkon nenáročnou izometrickou grafiku a tedy u ní neshoří můj počítač), ale nikdy ji nehrál. A pohled na poušť by mě mohl mentálně ohřát v doznívající zimě. Instalace, start, tvorba postavy (nevím, co si mám vybrat, ale inteligentní charismatická žena, která se specializuje na firearms, lockpicking a hacking zní jako wife-material) a… Zaseknutí na 15 minut hned v první místnosti, protože nevím, jak otevřít dveře. Život trvající lásky na začátku občas dřou.

A pak už jsem opravdu jen zíral a chtěl více. Užíval jsem si odkazy na Šíleného Maxe, MASH, Terminátora, nechápal jsem odkazy na jedničku a seriál Doctor Who (sic jsem si naštěstí v obou případech doplnil vzdělání), stal jsem se šerifem, boxerkou, mafiánem, sexpertem, nálezcem legendární vaultu 13, vynálezcem léku na závislost na Jetu, uzavřel registrované partnerství s další ženou a vůbec se nechal na příštích 30 hodin spolknout postapokalyptickou verzí Ameriky, kde můžete přijít o krk pro pár víček od Nuka Coly.

Dodnes Vám tak budu tvrdit, že Fallout 2 je nejlepší RPGčko a nejlepší hra vůbec s tím nejlepším systémem boje. Geniálně zakomponovaný systém S.P.E.C.I.A.L., kde žádná vlastnost není zbytečná (na rozdíl od jiných her – ano, dívám se na tebe, Dark Souls, a mračím se za ten byť jediný level investovaný do resistence) a krokovací tahový boj naučil taktizovat i jinak duševně nepřítomného generála Majkla.

Systém S.P.E.C.I.A.L. – zkratka pro vlastnosti postavy. Strength, Perception, Endurance, Charisma, Inteligence, Agility, Luck. Ovlivňují nejen souboje, Vaši schopnost používat předměty, ale i všechny rozhovory.
Systém S.P.E.C.I.A.L. – zkratka pro vlastnosti postavy. Strength, Perception, Endurance, Charisma, Inteligence, Agility, Luck. Ovlivňují nejen souboje, Vaši schopnost používat předměty, ale i všechny rozhovory.

Výše zmíněná poušť je navíc zalidněná charaktery, které sice často nejsou ani nadabované, přesto si většinu budete pamatovat ještě hodně dlouho. Jsou prohnilé a zkorumpované nebo taky slušné a trpící, vždycky ale dobře napsané a hra Vám dá možnost se k nim (a ostatně všemu v tomto světě) chovat naprosto dle svého uvážení. Hráči, chceš tohohle pašeráka přemluvit k tomu, aby propustil vězně? Nebo ho k tomu zastrašit? Nebo vězně koupit? Že nemáš peníze? Tak se s ním vyspi, dá ti třeba slevu. Nebo chceš všechny v jeho táboře postřílet? Nebo se na ty pitomé vězně vykašlat a jít objevovat svět úplně jinde? Beze všeho, pokud na to máš stats, dělej si, co chceš. Nebo i pokud ty stat nemáš. Prostě tady máš poušť a hraj si.

Byla to kombinace všeho zmíněného, co mě donutilo si Fallout zamilovat. Rozhovory, svoboda v řešení všeho ve hře dle vlastních cílů a morálních standardů, souboje, postavy, morální rozhodnutí, výborná hudba a atraktivní svět. Kombinace toho všeho pak způsobila, že jsem trávil desítky minut farmení XP skrze strkání kamenů lidem do kapes a jejich následným kradením zpět. A že jsem celou hru projel a nevnímal svět okolo po celou dobu. A pak znova a pak ještě jednou a znova.

Skok o 10 let dopředu. Fallout si kolem sebe vybudoval kult. Já do tohohle po vyprahlé pustině pádícího vlaku sice naskočil tak nějak v polovině, přesto jsem se bavil královsky u každého dílu (tedy s výjimkou trochu awkward „mezidílu“ Fallout Tactics, kde se jasně ukázalo, že jen ten skvělý systém boje tak úplně neobstojí ve hře bez příběhu a zapamatováníhodných postav). Skoro jsem se nechal ukecat k účasti na Fallout LARPu. Skoro. Těsně před nedávnou herní výstavou E3 byl oznámen už čtvrtý díl hry. A já? Jsou asi čtyři hodiny ráno a já se snažím neusnout v práci. Projdu si aktuální slevy na Steamu a hele, Fallout 3: Game of the Year Edition ve slevě… Tak nashle za pár týdnů.

Majkl

P.S. Pokud s pisatelkou blogu sdílíte lásku ke kravám, Fallout je má taky. A dvouhlavé. Double the head, double the love.

Reading Challenge – kniha, která se odehrává v budoucnosti

Pro tuto kategorii jsem si prozatím vybrala Soví zpěv. Nevylučuju, že se do konce roku objeví ještě nějaká knížka pod stejnou hlavičkou, protože – jak si můžete přečíst dál – zařazení do této kategorie je trochu sporné 🙂

prochazkova

Soví zpěv od Ivy Procházkové je postmoderní román pro… Těžko určit, pro jakou věkovou skupinu. Určitě není pro malé děti. Pro puberťáky asi také ne. Možná čtivo od střední školy výše. Já vím, může to číst i mladší dítě, které je čtenářsky vyvinutější, ale… Postmoderní forma není Žáček (což nemyslím jako urážku, jen jsem si asociačně vzpomněla na Žáčkovy verše pro nejmenší, které opravdu zvládnou i děti, které samy nečtou).

Kniha začíná jakýmisi kusými zápisy v deníku. Následuje zaznamenání rozhovorů, jsou použity odrážky, výňatky z cizích prací… Z fragmentů jednotlivých úryvků si čtenář má poskládat celkový obraz.

Hlavním hrdinou je Armin (17). Žije ve světě “blízké budoucnosti”, v Německu. Společnost je přetechnizovaná. Úvodní motto, které je kýčovitější než celý zbylý příběh, nám uvádí, že se lidé naučili ptát, ale zapomněli hledat odpovědi. Proč by je taky hledali, když mají PPP, což je personální počítačový poradce, který jim na všechny zvídavé otázky nabídne odpověď, analyzuje situaci a vlastně je směruje do života, který by měli žít.

Což je přesně ten zlomový moment – Armin nechce. A shodou náhod zjistí, že není sám. Zjistí, že chce pro někoho znamenat něco víc. Že chce cítitprožívat. A tak se sbližuje s Rebekou. Další důležitou postavou je Géza, Arminova mladší sestra, která smutky a deprese řeší jídlem a humorem. Tomu však nikdo nerozumí, jenom ona sama. Všichni jsou vlastně smutní, mají vnitřní pocit prázdnoty, i když to nikde není napsáno explicitně. A hledají, co je trápí.

Jednoho dne se stane něco nečekaného – praskne hráz a děti jsou odkázány samy na sebe. Nastaly záplavy. A v tom momentě se láme chleba a mladí hrdinové se musí spojit, aby zachránili to, co jim zbývá a aby našli sílu jít dál.

Ve své podstatě kniha vlastně nepopisuje budoucnost, ale to, co se teď skutečně děje – citová vyprázdněnost, útěky mladých k alkoholu, přílišný důraz na sexualitu. Naše doba je exponována v blízké budoucnosti. Procházková toho zase tolik nemění – vyměnila učitele za programy, vodu, některé blíže neurčené technologie… Zbytek zůstává stejný. Skrytý didaktický podtón je (zpětně) jasný.

Hezký den!